Meditace náš přirozený stav – rozhovor s Jiřím Chaitanyou Svobodou

Co je meditace a proč není pro mnoho z nás lehké jí dosáhnout?

Meditace nastává, když spočineme vědomě ve své přirozenosti. Je to náš přirozený stav. Není to nic, čeho lze dosáhnout úsilím a myšlením. A proto není pro nás snadné jí dosáhnout. I proto, že naše společnost nás učí opaku, úsilí a myšlení.

Ale to se zdá být ve vzájemném rozporu. Být přirozeným by mělo být přece velmi snadné.  

Jako u každého paradoxu je jeho rozporuplnost pouze zdánlivá. Být přirozený znamená být autentický. Být autentický znamená být skutečný. Být skutečný znamená být pravdivý. Přirozenost je tedy pravdou.

A teď mě zkus plně vnímat. Přirozenost, skutečnost, a tudíž ani pravdu nevymyslíš a nevytvoříš. Ty prostě jsou. A pokud se o to přesto pokusíš, tak stvoříš něco jiného. Problém není tvorba, problém je její špatné pochopení, záměna za pravdu, a v tomto smyslu je to iluze. Stejně jako když malíř začne o svém portrétu uvažovat jako o pravdě, o skutečném člověku.

Obraz je osobní interpretace skutečnosti. A důležité je to slovo osobní. Osobnost člověka je podmíněná, utvářená minulou zkušeností, společností, kulturou, názory, obavami, návyky apod. My se na vše díváme skrze naši osobnost, a proto zažíváme pouze námi stvořenou interpretaci pravdy. Zabloudili jsme ve vlastním díle, zaměnili jsme nevědomou tvorbu za pravdu. Proto není snadné být přirozeným, tedy skutečným a pravdivým. Protože my vlastně ani nevíme, že jsme zabloudili, natož abychom hledali cestu ven. 

A kudy tedy vede cesta ven směrem k vlastní přirozenosti?

Musíš si osvojit schopnost rozlišovat mezi pravdou a iluzí, chceš-li mezi pravdou a tvorbou. To druhé vyjádření mám raději, jelikož předchází nebezpečí, že lidé se začnou vůči svým iluzím a osobnosti/egu negativně vymezovat. Někteří ho dokonce mohou začít nenávidět a dělat všechno možné, aby se jich zbavili. Je pošetilé nenávidět své ego a své iluze. Nikam tě to nedovede. Je to stejné, jako kdyby malíř začal nenávidět své štětce a obrazy. Jediné, co je důležité, je schopnost rozlišovat, mít správný náhled, perspektivu. Ostatní je už o tvé vlastní odvaze a rozhodnutí. To je vše. 

Myslím, že rozumím. Ale potřebovala bych nějaký praktický návod, jak na to. 

Snaž se být přítomná a k sobě upřímná. Nemusíš svou upřímnost vyjadřovat, pokud se na to necítíš připravená nebo nejsou vhodné podmínky. Ale buď si vědomá toho, co se v tobě děje. Jaké pocity a myšlenky se objevují. Všímej si, jak tvé hodnocení vede k tomu, že prožiješ svoje hodnocení, svou iluzi, ale nikoliv skutečnost samotnou. Jak tě to vzdaluje od skutečného poznání. Jak ti skutečné poznání lehce unikne, proklouzne mezi prsty. Mimochodem, tohle je jedna z příčin nedorozumění mezi lidmi.      

Všímej si, co s tebou pozitivně rezonuje, a vnímej to. Mě vždy dokáže v srdci rozesmát, často až dojmout, dětská upřímnost. Je tomu tak proto, že se nám ukazuje přirozenost – a přirozenost je krásná, spontánní, otevřená, nevinná a čistá. Současně je prostá obav, arogance a urážky. Je to rozdíl mezi upřímností zdánlivou, vycházející z vědomé či nevědomé potřeby, a upřímností skutečnou, prostou jakéhokoliv jiného motivu. Když v nás něco zarezonuje, je to proto, že je nám to důvěrně známé. Kdyby nebylo, nepostřehli bychom to. Naše přirozenost je s námi, je stále přítomná, ale my ji přehlížíme v toku našeho úsilí a myšlení. Čím více budeš vnímat, tím více tomu budeš skutečně rozumět.  

Postupně se osměluj a buď připravená i na selhání. Nikdo se ničemu nenaučil, aniž by neselhal a nechyboval. Chybovat je nezbytné, protože nám to umožňuje hlouběji porozumět zákonitostem. 

Takže když budu přítomná a pravdivá k sobě, nic jiného není už potřeba?   

V podstatě ne (smích).

Takže to nakonec snadné je?

Na konci ano. Stejně jako každá schopnost, která se po svém osvojení stane pro nás už velmi snadnou. Dosáhnout toho ale vyžaduje práci.  

V meditační práci začínáme jako slepci, kteří se postupně osmělují vydat se do svého vnitřního světa. Pomalu otevíráme oči, často překvapeni tím, co všechno v nás je. Učíme se být přítomnými a nezúčastněnými pozorovateli. Neúčast neznamená odevzdanost. Odevzdanost je otupělost. Toto je o tom, být plně přítomen, a přesto nezasahovat, neusilovat, aby se věci mohly projevit takové, jaké jsou, a my jsme mohli pochopit i naše inklinace.

Terapeutická práce nám umožňuje poznat nevědomé aspekty naši osobnosti, které ale mají v našich životech často dominantní vliv. Tím se nám prostor pročišťuje, jelikož začínáme hlouběji chápat svou osobnost, podmíněnost našeho uvažování a chování. Rozvíjíme naši schopnost vnímat a odhodlanost spojit se se svými pocity a obavami, a tak poznat jejich příčinu. S čím se nespojíme, to nepoznáme. 

Obě praxe, jak meditační, tak terapeutická, se vhodně doplňují.     

A proč bych to měla chtít?

Bez porozumění sobě nemůžeme být ani svobodní, ani šťastní. Můžeme si zaopatřit mnoho věcí, bavit se a cítit se v bezpečí, nebo naopak mít nouzi a trpět, ale nic z toho není o štěstí a ani o svobodě. Je to pouze o přežívání v lepších nebo horších podmínkách. Podmínky jednoho dne zmizí a zůstane jen nevědomost.

Jaká pozitiva nám to přináší pro běžný praktický život?

Pozitiva jsou ohromná (smích). Život je jenom jeden a je velmi praktický. Nepraktičtí jsou jenom nepraktičtí lidé. 

To, do jaké míry rozumíš sobě a skrze to přistupuješ k životu, se stejnou měrou odráží nejenom na tobě, ale na celém tvém okolí. Přestaneš být ve vleku událostí, budeš lépe rozumět tomu, co a proč cítíš, příčinám událostí v tvém životě a budeš se lépe rozhodovat. 

Získáš či si prohloubíš sebedůvěru, budeš svobodnější a šťastnější, nebo chceš-li budeš méně trpět a mít méně obav, jelikož budeš lépe rozumět. S každým člověkem rezonují jiná slova, ale všechna ta vyjádření svou podstatou říkají to samé. 

A kde se s tebou mohou lidé potkat?

Ve Studiu Moksha začínáme kurzem meditace pro začátečníky a semináři, které se týkají vědomějšího bytí (mindfulness) v běžném praktickém životě. Kurz je možný navštěvovat i jednotlivě, pokud není plně obsazen. Současně s tím připravujeme integraci neduální terapie do nabídky Mokshi. Začínáme pozvolna, abychom pochopili, co lidi zajímá a kam by se rádi dostali na své cestě. Také je možné se se mnou spojit skrze e-mail jiri.chaitanya@gmail.com a domluvit se na individuálním setkání. 

Co je neduální terapie? Mohl bys nám o tom říci více?

Cesta, chceš-li ucelený systém, který pomáhá k tomu, aby se člověk stal zdravějším a celistvějším a v konečném důsledku našel svou přirozenost. 

Všichni jsme rozpolcení, vedeme vnitřní monology, případně dialogy sami se sebou, máme pocity studu a viny, trpíme vnitřními konflikty, stresem, očekáváními apod. To vše je skutečné, jenom o tom nehovoříme. Máme v sobě mnoho podosobností, které se v příhodný okamžik dostanou do našeho vědomí a přebírají kontrolu.

Pokud chceme být zdravější a přirozenější, musíme především přestat se sebou válčit a vyřešit tuto rozpolcenost. Nedualita má jednoduchý atribut a tím je celistvost, opak rozpolcenosti. Nemysleme si, že je přirozené být rozpolcený jenom proto, že je téměř každý rozpolcený, včetně našeho souseda či kamaráda. Není to přirozené a nečiní nás to šťastnými.         

Neduální terapie má mnoho technik a vždy sleduje jeden cíl: Pomoci člověku pochopit příčiny konfliktů, odstranit rezistence a spojit se se svou podstatou. Porozumění je primární, bez něj nelze nic zcela vyřešit. Hodně v ní pracujeme s pocity a schopností se s nimi spojit, jelikož pocit nastává okamžitě, nedá se snadno manipulovat, pouze potlačit. A proto o nás hovoří velmi jednoznačně. Pocit smutku nenahradíš snadno pocitem spokojenosti. Oproti tomu myšlenka má vždy alternativní myšlenku, která je dostupná hned, a tudíž je naše myšlení námi samotnými lépe manipulovatelné a může být obtížné se v něm vyznat a najít skrze něj cestu. Ale to je nuance přístupu. Klade se zde také důraz na nevměšování terapeuta a nezasahování analýzou, jelikož poznání sebe sama nemůže být z druhé ruky, musí to být naše vlastní poznání.

Teď zkus uvolněně, ale plně vnímat, co řeknu. Skutečné poznání nelze předat. K tomu lze jenom dovést skrze vytvoření příhodných podmínek pro člověka, který je na to připravený. Co lze předávat, jsou znalosti. Není to málo, ale současně to není ani zdaleka dost. 

Shrnul bych to nakonec do jednoho vyjádření. Neduální terapie je velmi praktická pro náš věk a nazval bych ji advaitou 21. století. Toto říkám až nakonec, pro případ, že by někoho odradilo slovo advaita. Advaita je prastaré učení o jednotě. A je zvláštní, jak dalece přijímáme naši rozpolcenost, případně ji přehlížíme. Přitom ona je příčinou našeho mentálního utrpení.

Mohl bys nám říci něco o sobě?

Ano. Co by tě zajímalo?

Tvoje cesta poznání?

Pracoval jsem na několika kontinentech v několika zemích a po mnoha dalších cestoval. Byl jsem intelektuálně dobře vybavený, ambiciózní a úspěšný. Řídil jsem mezinárodní týmy, velké rozpočty a byl i členem řídících orgánů firem. Ale nic z toho mi nepřinášelo jakkoliv podstatné a uspokojivé porozumění životu (smích). Začal jsem opravdu hodně číst (matematika, fyzika, filozofie, náboženství, mystika). Trvalo to několik let, ale nikdy jsem nepotkal jediného člověka, který by byl skutečně šťastný a o životě něco věděl. Potkával jsem lidi, kteří se chovali, jako by byli spokojení, možná se tak i cítili, ale nic hlubšího o životě jsem se od nich nedozvěděl. Pak jsem potkával lidi, kteří si mysleli, že vědí hodně, ale ti zase pořád někoho přesvědčovali o své pravdě a poučovali, což se příčilo mému vnímání moudrého člověka. Intuitivně jsem věděl, že ten, kdo má potřebu ostatní přesvědčovat, to dělá proto, že se cítí ohrožen, případně z důvodu své vlastní potřeby nadvlády. Jednoho dne jsem si nad něčím lámal hlavu a úplně kapituloval. Ta vzpomínka je ve mně dodnes. Naprosto jasně jsem vnímal hranice intelektu a bez jediné pochybnosti si uvědomoval, že on je mojí překážkou. Bylo to pro mě takové prozření skrze zenový koán. Pak už to bylo poměrně intenzivní. Pár věcí se v mém životě událo, některé mě stály hodně sil. Dostala se mi do ruky kniha od Čhögjal Namkhai Norbu, mistra Dzogchen, myslím, že to bylo “Zrcadlo”, a já vnímal, že chápu každou větu. Stal jsem se tedy studentem Čhögjal Namkhai Norbu a tohoto prastarého učení o vnitřní přirozené podstatě každého z nás, prvotním stavu bytí, jež je současně přímou cestou k probuzení. Před pár lety mne život přivedl k Nukunu Jørgenu Larsenovi, u kterého jsem studoval několik let neduální terapii a kterému jsem vděčný za tak mnoho, že se mi vždy hrnou slzy do očí, když o tom mluvím. On mi řekl, ať na nic nečekám, že budu skvělý terapeut. Mám v povaze být velmi náročný a sám bych se k tomu asi neodhodlal. Především proto, že dokud nejsi realizovaná/probuzená, ač můžeš mít mnoho zážitků, poznání a schopností, pořád to není úplné. Ten poslední krok asi mnoho věcí změní. Je to můj pocit, mám k němu své důvody. Nevím, jak velký skok to bude, ale bude velký. Žádný průvodce vás nedokáže dovést dále než tam, kam se dostal on sám. A právě tato nedokončenost mě zdržovala od toho, abych se na tuto cestu terapeuta vydal dříve, protože já chtěl být tak dobrý průvodce, jak je to jenom možné. Nebyla v tom ambice, ale strach z toho, co všechno jsem ještě nepoznal a nevím. V dětství jsem trpěl obsedantně kompulzivní poruchou, ale moji rodiče o tom nevěděli a já ji byl schopen relativně dobře skrývat. Nikdo mě příliš nepodezíral, jelikož jsem byl dobrý student a skvělý sportovec. Takoví lidé nejsou přece blázni (smích). Podařilo se mi jí během dospívání zbavit. Až po mnoha letech jsem pochopil, že jsem to udělal skrze meditační praxi a terapii, aniž bych o těchto věcech kdy slyšel. Pak mi začalo být jasné, proč byli Čhögjal Norbu a Nukunu (ten stále je) pro mě tak srozumitelní a byl jsem s nimi schopen dosáhnout poměrně rychlého pokroku. Také jsem se rozvzpomněl na pár věcí o tom, co jsem do tohoto světa přinesl a proč zde jsem. Získal jsem určitý vhled a absolvoval několik praxí, o kterých bez bližšího vysvětlení není dobré psát, jinak by mohly být mylně pochopeny. Ale to by bylo na delší vyprávění. Stačí takhle?           

Ano. Děkuji za rozhovor.

Děkuji za pozvání a tvoje otázky.